Dny šestý až jedenáctý
Hamba, hamba, program je tak náročný a já tak vytížená, že letos nezvládám tak pravidelně přispívat na web, jak bych si přála. Nicméně mohu se alespoň pokusit zhodnotit předchozích šest dní. Nejzásadnější je zřejmě puťák, který proběhl v neděli, pondělí a úterý ráno. V první části jsme se rozdělili na dvě poloviny, malé a velké, přičemž někteří velcí šli s malými, neboť jim v pochodu bránily zdravotní indispozice. Trasa byla poměrně tradiční, malí s Kaleou, Algori, Žumpem a Aronem šli na Wolkerův památník, kde je i malé tábořiště s potůčky a ostatní zamířili do lomů u Lipnice. Já jsem zůstávala v táboře, avšak podle vyprávění i podle fotografií byl puťák tradičně pozitivní záležitostí, naštěstí prozářenou sluncem. Počasí nám oproti prognózám dobře vyšlo. Zdraví nám také přálo, až do onoho osudného okamžiku, kdy Lils zakopla na chodníku a vykloubila si prst na pravé ruce. Chvíli se jí dařilo to tajit, ale když jí ruka otekla a zmodrala, už to bylo krapet nápadné a vedoucí ji promptně odeslali do nemocnice. Dostala sádru, na památku. J Druhou noc jsme přenocovali nedaleko tábora, který byl přepaden Syndiky, tudíž jsme se tam museli třetí den probojovat. Předtím však bylo potřeba objevit Miu a Zola, kteří z města, v němž na nás čekali, prchli před Syndiky, kteří v něm pátrali přímo po nich. Děti při hledání projevily nevídané schopnosti, zvláště Tichá byla neuvěřitelně pohlcena příběhem, který nás provázel. Žigi se po puťáku rozjedla natolik, že dnes prohlásila, že až se vrátí, maminka ji nepozná. Myslím, že za poslední tři dny jsem od ní jinou větu než „Já mám zase hlad,“ téměř neslyšela. Avšak po puťáku se odehrálo více změn, každý rok je pravidlem, že se po něm čas odvíjí mnohem rychleji než před ním – letošní rok není výjimkou. Doletěli jsme na planetu Orto, jejíž obyvatelé, Namiové, jsou velmi podobní našim indiánům. Naučili jsme se plést náramky přátelství a už je jimi obmotané zápěstí snad každého člena tábora. Také jsme si pomalovali obličeje (někteří i další části těla) rituálními barvičkami. Musím uznat, že byl na děti velmi, velmi krásný pohled. J Jakmile se dnes udělalo trochu lepší počasí, došla řada i na vytoužené hututu, k mojí nezměrné radosti nikdo nepřišel k úrazu. Při odpolední olympiádě si většina táborníků protáhla kosti kolem rybníka. Píšu většina, protože Amélie bohužel ulehla s teplotou do stanu mimo ostatní. Během odpoledne jí však teplota začala klesat, tak doufáme v rychlý průběh virózy, aby se mohla brzy opět zapojit do her. Avšak Olympiádu není třeba brát jen jako závod, například dvojice Winci a Sova si ji užila jako příjemný a klidný výlet po okolí rybníka a se suverénně nejdelším časem a roztomilým úsměvem na tváři se zařadili mezi největší flegmatiky tábora. J Dopolední stavba trůnů pro vedoucí a jejich přenos od křižovatky až do tábora proběhly také klidně, ačkoli největší kus dřiny odvedli rozhodně instruktoři – Žump, Jukka, Galdr a Lons. Pravda, že devadesátikiloví Julin a Šinigami byli větším oříškem, než „záchodový pavouk“ Bakar. J Dnes na noční hře osvobodily děti zajaté Noeřany a s pocitem vítězství v srdci šly spát. Inu, zřejmě je následuji, program vrcholí a únava stoupá. Nicméně v nadcházejících dnech je se rozhodně na co těšit. J Vzhůru do boje!
