okolí Černovic 5.- 7.10. 2001
Přesně před čtyřmi roky, v devadesátém sedmém, jsme se jako odvážlivci z řad vedoucích rozhodli zúčastnit akce nazvané Klábosilův noční přesun. Tenkrát nikdo netušil co nás čeká a jak to bude super. A protože se nám to nakonec moc líbilo a máme z toho spoustu zážitků, rozhodli jsme se, že letos pochod zopakujeme, ale tentokrát v hojnějším počtu a dokonce i s dětmi.
Všechno začalo v pátek. Osm nejodvážnějších bláznů se nalodilo do dvou aut, která je zavezla do Černovic u Tábora. Zhruba v 19:30 jsme se rozdělili do dvou skupin a zaregistrovali do závodu, který měl mít délku 25 kilometrů. První skupinu nazvanou Svratka – levý břeh jsem tvořil já, Ruppík, Ondra, Radka a Dalibor. Ta druhá nazvaná Svratka – pravý břeh byla složena s Marka, Lucky a Ondry. Asi v devět hodin naši a další skupiny naložili do Avie a přepravili neznámo kam. Tam nás vysadili a zadali body, kterými musíme projít a splnit na nich některé úkoly, popřáli nám hodně štěstí a nechali nás svému osudu. Tady začíná příběh naší pětičlenné skupiny, vše co tu bude napsáno se odehrálo pouze v našem kolektivu o putování našeho druhého břehu by musel napsat někdo jiný. Já u toho nebyl.
Protože jsme nevěděli kde jsme ani kterým směrem se máme vydat rozhodli jsme se, že půjdeme za odjíždějící Avií a najdeme nějakou značku nebo alespoň silnici (vysadili nás na lesní cestě). Dlouho to netrvalo a silnice tu skutečně byla. Podívali jsme se doprava a doleva, zjistili, které světýlko je blíž a vydali se k němu. Naštěstí jsme si zvolili správný směr a narazili na dědinu, která byla popsána i v pokynech a od které byl pouze kousek k prvnímu úkolu. Zorientovaly jsme si mapu, abychom zjistili odkud jsme přišli a kam máme jít dál a čile vyrazili za prvním kontrolním bodem. U něj jsme splnili první úkol, naplánovali si trasu tak abychom prošli všemi dalšími stanovišti a to co nejkratší cestou a upalovali jsme dál. Už na nás čekaly pouze čtyři stanoviště, ale jedno nás poslalo k úkolu navíc. Od tohoto stanoviště jsme se rozhodly zkrátit si cestu a podle azimutu to šmiknout přes les. To bylo zhruba v půlce a čekalo nás ještě asi 15 kilometrů. Ty sice ubíhaly pomalu, ale přece jen ubíhaly a tak jsme kolem páté hodiny ranní vyčerpaní a ospalí zdárně došli do cíle, kde jsme odevzdali výsledky splněných úkolů, dostali jsme něco co nazývali gulášem, ale co guláš vidělo jen na obrázku (omlouvám se pořadatelům, ale horší guláš jsem nejedl). Ještě než jsme dojedli byla tu naše druhá skupina v asi o hodinu lepším čase, který nakonec stačil ke skvělému druhému místu. My jsme skončili sedmí. Pak jsme se odebrali na kutě a na slabé čtyři hodinky usnuli.
V sobotu jsme po snídani vyjeli do Tábora, kde si většina prohlídla muzeum a podzemí města a já s Ondrou, kteří už jsme obojí viděli jsme šli najít restauraci, ve které bychom si mohli dát oběd. Po obědě jsme šli nakoupit a do cukrárny. Já, Ruppík a Ondra jsme chtěli jet ještě na Kozí hrádek (nějakou dobu tam pobýval a kázal Jan Hus). Jenže dětem se tam moc nechtělo a raději by jeli rovnou na Kachličku. Proto jsme je naložili do jednoho auta a vyslali napřed. My zbylí tři jsem si na hrádek zajeli. Nejdřív jsme trošku zabloudili (chyba navigátora, kterého zmátlo nějaké značení na stromě a proto určil špatný směr (no jo no tak jsem to byl já no a co). Pak jsem se ale zeptali domorodců a nakonec hrádek našli. Překvapil nás svojí velikostí a tím jak byl pěkně opraven. Udělali jsme pár fotek a vyrazili na Kachličku. Tam už byly postaveny stany a pěkně plápolal oheň. Zašli jsme pro vodu a sedli k ohni. Děti brzy odešli dospat to co jim bylo minulou noc odepřeno a my jsme ještě asi tři hodinky plkali. Ráno jsme se nasnídali, začali vařit oběd a při tom uklízeli binec, který se na Kachličce během těch čtyř táborů co tu v létě proběhly nashromáždil. Kolem čtvrté jsem se odebrali k domovu a něco po šesté jsme byli v Bystrci.
Řekl bych, že celá akce se povedla a že jsme si všichni vyzkoušeli, že těch třicet kilometrů ještě pořád ujdeme a že nejsme žádný máčky. Hlavně bych chtěl vyzdvihnou ty tři “mlaďochy”, kteří celou trasu zvládli perfektně a i přes menší krize došli v super čase (necelých osm hodin) do cíle.
Doufám, že se uvidíme na nějaké další akci
Ondra N.
