Orlické hory 26.- 30.10. 2001
V pátek odpoledne jsme se po troše zmatku a spěchu přece jen ocitli ve vlaku, který nás měl s několika přestupy dovézt až do Orlických hor, přesněji do obce Mladkov, ze které jsme to měli už jenom kousek k budově, jež se měla na příštích pět dnů stát naším hlavním stanem při útocích na dvě dělostřelecké tvrze a spoustu menších bunkrů a řopíků. Při jednom přestupu jsme se stihli rozdělit na dvě družstva, která si ještě ve vlaku zvolila své názvy, které pak během celého našeho pobytu užívala a pod nimiž proti sobě vedla tvrdé a nelítostné souboje. Jedni si začali říkat To neřeš a druzí Elita. Protože jsme na základnu přijeli hodně pozdě, stihli jsme se akorát tak ubytovat, navečeřet z vlastních zásob, zahrát jednu hru a šli jsme na kutě. Museli jsme se dobře vyspat, jelikož nás ráno čekal dlouhý výlet na tvrz Bouda.
Po snídani jsme si nabalili ty nejdůležitější věci pro celodenní přežití v nehostinném, zimou prolezlém pohraničí a vydali se směrem k Boudě. Cesta, i když byla pořád do kopce, ubíhala celkem rychle a my se po ujití asi osmi kilometrů ocitli před touto dělostřeleckou tvrzí. Ani jsme se moc nestačili rozkoukat a už jsme byli v tmavém podzemí, které jsme za dvě hodiny prošli křížem krážem a nachodili tak asi čtyři kilometry. Od pana průvodce jsme se dozvěděli spoustu věcí o využití jednotlivých místností a zařízení tvrze. Po projití podzemí jsme začali s přípravou oběda, během níž jsme stihli zahrát si nějaké další hry a Elita si s To neřeš mohla podruhé změřit síly. Po obědě už nás čekala pouze cesta zpátky, která vedla přes bunkry a řopíky. Jeden z bunkrů jsme si dokonce prolezli a také jsme viděli jeden převrácený, což bylo dílo německých pyrotechniků kteří se jej snažili vyhodit do povětří. Řopík se pouze obrátil a nijak moc se nepoškodil. Na základnu jsme dorazili po tmě a po vybalení a navečeření začali obě skupinky tvořit kroniku dnešního dne. Tady jsou dvě ukázky z jejich děl bez korektur.
Elita: …Prolezli jsme ji křížem krážem, třikrát lezli do schodů a ze schodů, prohlédli si minometovou věž (otočnou dělostřeleckou věž – pozn. Fuča). A až jsme vylezli zase ven, začali vedoucí chystat oběd – gulášovou polívku (Vitana?). Mezitím, co se vařila voda na polévku, zahráli jsme si RUBIKOVU KOSTKU, MOLEKULE (1. vítězi – Radek, Katka, Elvis), (2. vítězi – opět Radek, Kečup, Honza), a PRAPODIVNÝHO TVORA (sedm noh, tři nohy, …) Potom jsme se najedli a vyrazili na další vojenské pevnosti…
To neřeš:…Pak už jsme se ponořili do temnoty jedné z největších podzemních staveb ve střední Evropě. Nejdřív nás seznámili s důvody a problematikou stavby a pak už nastal individuální výklad u každé zajímavé části tvrze. Výklad nám zprostředkoval průvodce v dobové uniformě ČSR armády. Na tvrzi se podepsal zub času a hlavně to, že po odchodu armády byl objekt přístupný veřejnosti. Z tohoto důvodu také došlo k několika těžkým zraněním. Náš obdiv si zaslouží také lidé, kteří se o tuto tvrz starají bez nároku na jakoukoliv finanční odměnu. I přes tyto vady na kráse jsme si odnesli z tvrze Bouda nezapomenutelné zážitky. Poté jsme strávili dvě hodinky v betonovém pomníku české píle a odvahy a po projití 3 km chodeb a vyjití a sejití kolem 500 schodů, jsme vylezli na světlo boží, byly už tři hodiny…
Po napsání těchto kronik se opět hráli nějaké hry a potom už následovala večerka a zasloužený spánek.
Ráno jsme museli být v devět hodin nastoupení před budovou, kde na nás čekal objednaný autobus, který nás po klikaté silnici lemující česko-polskou hranic dovezl pod tvrz Hanička a po asi půlhodinovém výšlapu jsme byli až těsně u ní. Před vchodem, který tvořila celkem moderní budova byla vystavená vojenská technika. Tento vchod dal před původní vchod do Haničky postavit bývalý režim a který se také, jak jsme se později dozvěděli, snažil Haničku přebudovat na protiatomový kryt. Prohlídka a s ní související výklad byl také zaměřen především na to co bylo nebo mělo být v tvrzi původně a co je tam nyní. Viděli jsme například nádhernou avšak zcela nefunkční čističku vody, nádrže na naftu a agregáty, které by dokázali vyrábět elektřinu pro tvrz po celých šestnáct dní. Po devadesáti minutách jsme vylezli jedním z dělostřeleckých srubů ven a zbytek prohlídky byl veden venku. Na rozdíl od Boudy se na Haničce a jejích objektech nepodepsal tak tragicky Kovošrot n.p. a tak jsme mohli vidět i pancéřové zvony. Protože bylo hodně vlezlé počasí (mrholilo až pršelo a byla zima) nevybalili jsme tentokrát vařiče, ale polévku si nechali uvařit v jednom občerstvení, které jsme po cestě zpátky potkali. Počasí bylo opravdu tak hnusné, že jsme byli rádi, když jsme se celý mokří ocitli v Rokytnici na nádraží odkud nám jel vlak do Mladkova. Při jednom přestupu jsme se rozloučili s vedoucími, které v pondělí čekaly pracovní povinnosti, nasedli do vlaku směr Mladkov a začali se těšit na guláš, který na nás v Těchoníně čekal.
Elita: …Po chvíli jsme uviděli brány supermarketu se zbraněma. Pak jsme si uvědomili, že je to tvrz Hanička. Spatřili jsme tank T 37 (T 34 – pozn. O.K.) a spoustu obrněných transportérů, jeepů a hodně děl a velkou houfnici. Zaplatili jsme si exkurzi po zmodernizované Hanči. Viděli jsme spousty zbraní, jm. samopal vz. 26 z brněnské zbrojovk, minomet, tarasnici a vystřílené nábojnice – vel. půl metru. Během chvíle jsme se dověděli, že Hana je atomový kryt. Procházeli jsme chodbami. Viděli jsme pokoje s třípatrovejma postelama, ve kterých asi už dlouho nikdo nespal, kuchyni (prázdnou) a provizorní zařízení nemocnice. Celkem jsme tu strávili asi hodinu. Na rozdíl od Boudy byla pod povrchem zemským stálá teplota asi 8°C, a nejhlouběji jsme byli asi určitě 36m pod zemí…
To neřeš:…V předsálí Haničky bylo zřízeno menší muzeum s maketami i originálními kousky zbraní a střelivo, plastové modely opevnění a fotodokumentace. Na rozdíl od Boudy, poté, co jsme vstoupili, byly v Haničce po stěnách trubky plastové i železné, kilometry drátů, dieslové agregáty a destilizační přistroje. Tvrzí nás provázel průvodce, který nás dovedl až k podzemním objektům, ve kterých jsme si mohli, na rozdíl od Boudy, prohlédnout litinové zvony, které unikly n.p. kovošrot. Cestou zpátky temnými chodbami bunkru jsme si prohlédli velice špatně vybavenou nemocnici, třípatrové, kovové, rozhrkané postele. Po té co jsme vylezli na světlo boží nás přepadl hlad i chlad. Najedli jsme se v nedaleké restauraci a od tam kráčeli přes několik zajímavých řopíků a tvrzí až do Rokytnice. Bohužel to bylo všechno co jsme viděli, protože byla mlha tak hustá, že se dala krájet…
Večer jsme opět strávili hraním her a noc prospali oprávněným spánkem unavených.
V pondělí už nás nečekal žádný dlouhý pochod a tak jsme dopoledne hráli různé hry a odpoledne se vypravili na menší i když nakonec velmi náročný výlet na Studenské skály. Bohužel začalo chvíli po našem opuštění střechy nad hlavou opět pršet a za chvíli se snesla i tma, takže když jsme na skály dorazili neviděli jsme vůbec nic a ještě jsme si museli dávat pozor abychom na mokrých kamenech neuklouzli a někam nezahučeli. Výlet to byl sice celkem krátký, ale všechny nás hodně unavil. Takže jsme měli všichni radost, když se před námi opět a naposledy objevil náš baráček a v něm příjemné teplo domova prolnuté vůni večeře.
Ráno jsme se začali balit a připravovat na návrat domů. Dopoledne jsme si zahráli poslední bodovanou hru, která jenom potvrdila drtivou porážku, kterou Elita od to neřeš utrpěla a po obědě jsme vyrazili na vlak a domů.
Celých pět dní uběhlo celkem v pohodě a jediné co nás asi zklamalo bylo počasí. Myslím, že Elita i To neřeš si domů dovezli spoustu pěkných zážitků a doufám, že na akci Bouda 2001 jen tak nezapomenou.
Fuča
